Mánička
Mánička |
Základní inspiraci Skupovi poskytla řečná dcerka jeho dávného přítele ing. Slobody při nahodilé společné cestě vlakem a definitivně se jeho záměr zformoval, jak vzpomíná Anna Kreuzmannová v memoárovém seriálu v Čs. loutkáři, ročník 1979, při pohostinském vystoupení v Osvobozeném divadle. Znovu se tam zaposlouchal do jejího Kašpárka a když mu přisvědčila na otázku, zda by byla schopna podobnou fistulkou mluvit roli způsobné holčičky, načrtl základní podobu Hurvínkovy kamarádky. Jejím řezbářem byl opět Gustav Nosek a na konečné podobě Skupova návrhu se výtvarně podílel i Jiří Trnka. (např. Mániččiny údivem doširoka vykulené oči) Měnila nejen účes, ale i tvář. Objevila se na scéně už v pěti různých podobách, než se divadlo, snad už definitivně, rozhodlo pro Juřenovu podobu útlé holčičky se splývajícími vlasy, s výrazem balancujícím mezi rozpaky a odhodláním, s hubenýma nožkama a s velkými módními brýlemi, které jako by naznačovaly nejen její spřízněnost s podobně obrýlenou interpretkou, ale spoluurčovaly i její charakter pilné žákyně a nadšené čtenářky. Jednou provždy už zůstala Mánička bez rodičů, aniž by si stýskala, že je sirotek, zato pěstounek a tetiček vystřídala několik. |
Uvedení na scénu |
Svou premiéru si Mánička odbyla spolu s Žerykem v druhé revue z roku 1930, po předchozím díle Amorkovy rozmary (premiéra 18. ledna 1930), kterou si obecenstvo doslova vynutilo, byla revue uvedná pod původním názvem Hurvínkova jarní revue (premiéra 19. dubna 1930), pod tímto názvem se hrála jen čtyřikrát, 23. dubna 1930 - jako obecenstvem skutečně vynucená revue změnila jméno na Revue z donucení a pod tímto názvem se pak hrála až do své třiapadesáté reprízy. V této revue je několik povedených dialogů i písní, nelze opomenout ani vcelku vydařený pokus o zápletku, zpočívající ve Spejblových milostných pletkách překažených Hurvínkem, kdy se Spejbl v jarním roztoužení zaplete „s jistou dámou", Barborou Cimfulínovou a Hurvínkovi tuto novinu oznámí coby pokus o nalezení jeho matky. Hurvínek jí má odnést kytici, při předávání se mu však povede vdavekchtivou dámu odradit spoustou záměrných „podřeknutí": že Spejbl vlastně onu kytici našel u hřbitova, že flámuje, že pomlouvá jejího psa Žeryka, že tatí je insolventní a tak stojíme před finanční krizí“ apod. Když panička pod tíhou informací omdlí, Hurvínek odvádí opuštěného Žeryka s sebou. Spejbl poté opouští domov. Mánička nalézá opuštěného Hurvínka v parku, pozve ho na kafíčko a spolu připraví plán na potrestání zbloudilého otce. Vyzvou taťuldu inzerátem na milostnou schůzku, a když Spejbl přichází, je polit studenou vodou a Hurvínek ho kategoricky žádá, aby se vrátil „do lůna rodiny". Spejbl pak zkroušeně kapituluje. Scénka z Revue z Donucení, historicky první dialog Hurvínka a Máničky:
|
Interpret |
Anna Kreuzmannová - její Mánička je neuvěřitelně slušná, způsobná, naivní a vykulená holčička, která při rozhovoru dává důraz na jednotlivé sla-bi-ky, s Hurvínkem si onikali. Tohoto přežitku doby se autoři drželi kupodivu i nadále v hrách nejen pro dospělé, ale i pro děti. Mánička v té době nebyla stálým společníkem Spejbla a Hurvínka, např. v letech 1935-37 se na scéně neobjevila vůbec, díky dočasnému odchodu Anny Kreuzmanové z divadla. Anna Kreuzmannová se s divadlem rozloučila natrvalo v roce 1943, kdy odešla do plzeňské činohry. Obdobné výpadky v účinkování provázejí Máničku po celou dobu její existence. Mánička se brzy představila i v rozhlase, když 22. května 1930 rozhlas přenášel celé představení Revue z donucení. Její Mánička mluvila vždy s recitační důsledností a velmi vysokým hláskem, můžeme ji slyšet na standardních deskách z roku1930 Hurvínek a Mánička i druhá alternativa této desky.
Božena Weleková-Vavříková, od roku 1946 druhá interpretka Máničky. V charakteru nezaznamenala Mánička žádný posun, stále to byla vzorná a udivená holčička, přesto však její Mánička působila přirozenějším dojmem. Její mluva byla o něco vláčnější, nevyrážela již ze sebe slabiky. Hlas její Máničky je zachycen na standardní gramofonové desce z roku 1955 Mánička zlobí / Máničce nejde čtení nebo na standardní desce z roku 1957 Pohádky tetinky Švitorkové. Za zmínku jistě stojí i Blanka Macková, která v případě potřeby zaskakovala za Boženu Welekovou.
V létě 1966 přichází do souboru Helena Štáchová, již v průběhu roku 1967 přebírá interpretaci Máničky. Díky ní se z ufňukané, pasivní, nesamostatné a věčně udivené holčičky postupně stala skutečná partnerka v dialozích s ostaními. Dokáže mít i prosadit svůj názor. |